Když není prostor na vztah

V dnešní době je toho hodně potřeba. Jsou potřeba roušky a je potřeba je nosit a je třeba se pohoršovat nad těmi, kteří je nenosí. Asi je potřeba je i udat. Protože co jiného na takovou nezodpovědnost pomůže. Je potřeba se neshlukovat a je potřeba dbát instrukcí, co každý den z televize dostáváme. Je potřeba mít zavřené hranice a je potřeba to vnímat tak, že to je potřeba. Je toho dohromady hodně potřeba.

Lidi, co berou drogy a jsou na nich závislí, potřebují drogy. Jsou závislí, protože jsou nešťastní. Míra neštěstí je čistě individuální záležitost a je potřeba ji tak vnímat, a ne vždy soudit podle sebe. Ať lidi berou nebo neberou drogy, potřebují vztahy. Ideálně hezké vztahy. Naplňující přinášejí klid a pocit bezpečí a jistoty. A tyhle pocity jsou potřeba. Tyhle pocity jsou potřeba pro každého.

V téhle době je prý hodně potřeba být doma. Protože doma je doma a všude dobře, ale doma nejlíp. Všichni jsou v práci nebo doma. Turisti jsou taky doma, takže v Praze je každý doma. Tedy kromě lidí, co domov nemají. Můžeme se pustit do planého moralizování, proč nemají domov, ale to netřeba, to není vůbec potřeba. Protože kdo jsme my, abychom soudili, a proč to dělat, když to nikomu nepomůže. A v současné době je smysl hodně potřeba. Kde najít smysl, který je potřeba o něco opřít. Někdo sám o sebe, ale také jsou k tomu potřeba informace. A někdo nám říká, jak je rouška potřeba, a někdo jiný, jak je netřeba.

Buďte doma; na to je ale potřeba domov. Uživatelé drog ho nemají. Ti závislí, co jsou tak nešťastní, nemají doma. Ostatní závislí, co je tolik to neštěstí nebolí, domov mají a hýčkají si svou závislost na práci, pochvale, popíjení a podobně. Čili v tom prázdném městě najednou vidíte spíše ty bez domova. V davu jsou víc doma než v té nastalé prázdnotě. V prázdnotě vnitřní jsou doma, ale ta vnější je najednou tísnivá.

Pomáhat těmto lidem je potřeba. Velí soucit a soucit nás učí být lidmi. Soucit kultivujeme už pár tisíc let, není to vždy výhodné pro přežití, ale je to elementární pro naše lidství. Pojďme zmínit, že pomáhat těmto lidem je i ten nejlepší, nejjednodušší a nejlevnější způsob prevence zdraví celé společnosti.

Opatření nám teď nakazují, že je hodně potřeba omezit lidský kontakt, a to i v zařízeních, které jsou na lidském kontaktu postavené. Budu mluvit za nízkoprahové služby, konkrétně za naše kontaktní centrum.

Jsme zvyklí pracovat se vztahem. Naše elementární východisko nejen pracovní zní, že vztah je nositelem změny. Skrze ranou naprostou závislost na matce a skrze vztah s ní rosteme. Ideálně do toho, kým máme být.

Tato doba přináší velké nesnáze v tomto spektru. Ukázněný a vzdělaný pacient je schopen se podrobit práci skrze svět moderních technologií a mít třeba konzultace přes videohovory. Naši klienti většinou moc ukáznění nejsou a tyto technologie buď neznají nebo k nim nemají přístup.

Ořezáme-li zařízení typu kontaktního centra o možnost zažívání lidské blízkosti kvůli ochranným opatřením, zbydou nám poskytované služby ve své nahotě. Nepříjemná nahota jako může být nepříjemný pohled na odhalenou jehlu injekční stříkačky. Pro některé lidi se tento pohled následně přemění do umělé slasti, po které všichni takovým či jiným způsobem toužíme, slasti blízkosti. Ať reálné mezilidské blízkosti nebo jen té vyvolané chiméry v intoxikované duši.

Je to potvrzení, že poskytované služby jsou v samotném konci velmi málo. V situaci, kdy vlastně můžete poskytovat jen služby do nějaké míry instrumentální. Ano, potřebujeme distribuovat stříkačky a zdravotnický materiál kvůli snižování rizik u našich klientů a tím potažmo chránit veřejné zdraví celé společnosti. Ale i takovou chvíli je potřeba naplňovat autentickým setkáním. Prostoru na to znatelně ubylo. Je méně času. Přes všechny roušky a štíty a další ochranné bariéry se sotva vidíme.

To setkání by mohlo být naplněné společným strachem z neznámého, tomu je lepší se ne zcela vědomě vyhnout. Ale mohlo by být i o sdílení naděje. A všeho dalšího.

V nízkoprahových službách se teď více chráníme, možná přicházíme částečně o prostor k sebereflexi. Musíme být uzavřenější, ale otevřenost bytostně potřebujeme. K práci s lidmi, ale i kvůli sobě.

Že není prostor na vztah, je provokace. Provokace založená na strachu při uvědomění, kolik toho prostoru reálně ubylo.

Musím to snášet. Musím to trpět. Musím se přizpůsobit. Musím se proti tomu rvát. A nic z toho nemusím. A pak budu cítit všechny ty pocity. Vztek na ty nahoře, že nám každý říká něco jiného. Vztek z toho, že moji přátelé vůbec přemýšlí o tom, že by udávali nezodpovědné bez roušek. Strach z uzavřených hranic. Strach z opakování minulosti. Obavy z budoucnosti. Strach o své bezpečí. Potřeby hromadit jídlo. A smutnit nad úbytkem smíchu. A mít prostor na to se pobavit. Cítit strach z kontaktu a zároveň cítit tu potřebu kontaktu.  

A všechny tyhle okolnosti a pocity vrátit do vztahů i s klienty.

Abychom se mohli zase potkat Ty a Já.

David Pešek

Vedoucí – Kontaktní centrum SANANIM